Příběhy z TULIPANu: Míra v akci

Míra má od narození hydrocelafus, což je stav, kdy dochází k abnormálnímu hromadění mozkomíšního moku – zkrátka, Míra trpí vodnatelností mozku (hlavy), což je hendikep, který ho postihl nejen fyzickým vzezřením, ale promítá se mu do psychiky. Druhou věcí je, že má slabou jemnou motoriku, takže není divu, že než nastoupil do TULIPANU, kde pracuje dlouhých čtrnáct let, vystřídal řadu povolání. „Mám dvě střední školy, vyučil jsem se jako kuchař a jako obuvník,“ ale práce samotná mi kvůli motorice prostě nešla, spíš se to mělo tendenci zhoršovat,“ říká třiačtyřicetiletý Míra, který ve sdružení pracuje především v technickém úseku. „Začínal jsem tu všelijak, nejdřív to byly pomocné práce, jako nošení pošty nebo nákupů, pak jsem přešel na náročnější, hrabal jsem listí, stěhoval nábytek, stavěl pódia a podobně. Prostě práce v technickém úseku,“ odpovídá Míra, který říká, že práci zvládá bez problému, sám si ji dávkuje a nikdo na něj nad rámec netlačí, přesto jsou věci, které rozhodně dělat nechce. „určitě nechci pracovat ve výškách, mám z nich strach, dělá mi problémy přejít i po obyčejné lávce, takže to je jediné, čemu se chci vyhnout, ale v TULIPANU s tím problém nikdo nemá,“ vysvětluje Míra, který je nyní vděčný tomu, že jeho stav se nezhoršuje, ale ani nezlepšuje, takže dalo by se podle jeho slov říci, že prožívá životní remízu a bere věci takové, jaké jsou. K celé věci Míra přihlíží s respektem, protože před nedávnem prodělal dvě vážné oční operace, což byl mimo jiné i důsledek předešlé nepřesné lékařské diagnostiky.
„Jsem samozřejmě vděčný TULIPANU za práci, ale nejvíc pro mne udělali rodiče, kteří se mnou už od narození cvičili a pracovali a díky nim jsem vlastně tam, kde jsem. Mohlo to být mnohem, mnohem horší,“ lepší uzavření příběhu Míry vlastně ani být nemohlo…