Příběhy z TULIPANu: Lucka - stálice z dílny

Než Lucka začala pracovat v TULIPANU, byla studentkou ČVUT, ale před dvaceti lety utrpěla úraz, na který si dodnes nepamatuje. „Doktoři mi dávali jen pět procent šance na přežití. Jsem sice tady,“ dodává, „ale za cenu toho, že jsem se musela znovu učit jíst, číst, psát — prostě všechno.“ Bohužel se musela rozloučit se školou i milovaným volejbalem, který hrála závodně. Její závažný úraz však nezůstal bez následků. „Trpím silnými epileptickými záchvaty, obvykle mám tak tři do měsíce,“ popisuje své zdravotní potíže. A to je také důvod, proč nemůže vykonávat běžnou práci.

„Do TULIPANu jsem se dostala zhruba před deseti lety. Začínala jsem v rukodělné výrobě, teď dělám výhradně s keramikou. Bohužel, záchvaty se mi nevyhýbají ani tady v práci,“ dodává Lucka. „Naštěstí tu mám super kolegy, kteří poznají, když to na mě jde, a vědí, co mají dělat.“

Po záchvatech, kdy Lucka upadá na patnáct minut do bezvědomí, trpí naprostou amnézií. „Vůbec nic si nepamatuju. Navíc mám celkově potíže s pamětí — jak dlouhodobou, tak krátkodobou,“ jmenuje další obtíže. Jak dál popisuje svůj příběh, dodává, že prognóza je nejistá. „Nezabírají mi žádné léky, ani ty nové. Co bude, nevím. Žiju teď a do budoucnosti nevidím,“ říká smutně.

Vzhledem k Lucčině stavu a nevyzpytatelnosti jejích záchvatů je takřka neustále pod dozorem — jak svého partnera, tak i rodiny — a práce jí ve skutečnosti dává volnost. „Jsem tu hlavně proto, že jsem mezi lidmi, sama za sebe. Pracuju pilně a cítím se užitečná. Je to zvláštní, ale v TULIPANU se cítím sama za sebe,“ uzavírá Lucka Vondráčková.