Příběhy z TULIPANu: teoložka Radka

Osobní zkušenost s depresí ji přivedla k práci, která jí dává smysl. Už rok a půl působí v Sociálně aktivizační službě pro rodiny s dětmi Sdužení TULIPAN, kde se věnuje mladým i dospělým s psychickými obtížemi. „Mám zhruba třicet klientů, ale to číslo je zavádějící. Pracujeme i s jejich rodinami — a někdy je to právě rodina, kdo potřebuje pomoc nejvíc,“ upozorňuje. Podle ní se často stává, že rodiče si odmítají připustit, že jejich dítě má problém. „Slyšíme věty typu ‚naše dítě není blázen‘. Jenže tím se všechno jen zhoršuje.“

Radka říká, že dnešní dospívající čelí mnohem většímu tlaku než generace před nimi. „Školy i rodiče kladou obrovský důraz na výkon. Do toho přichází informační tlak sociálních sítí. Mladí pak končí s depresí, sebepoškozováním nebo myšlenkami na sebevraždu.“ Práce s novým klientem je podle ní „jako na kostele“. Nejdřív je potřeba zjistit, zda už má odbornou péči, případně mu ji zajistit. Současně s tím se hledá skutečný zdroj potíží — a ten často leží doma. Radka říká, že právě tahle práce v TULIPANu jí dává hluboký smysl. Vidí v ní konkrétní výsledky, které v administrativě postrádala. „Když vidíte, že se člověk po měsících trápení nadechne a začne znovu fungovat, je to nepopsatelné. Proto tu jsem,“ dodává.

V TULIPANu pracují s klienty individuálně, ale připravují i skupinové akce. „Velký pokrok přichází, když se klient vypovídá. Chceme je ale také dostat ven, mimo sociální sítě, aby trávili čas v reálném světě,“ vysvětluje. Často zmiňuje tzv. generaci sněhových vloček — mladé narozené mezi lety 1995 a 2010, kteří jsou někdy označováni za příliš citlivé. Ona to ale vidí jinak: „Já je mám hrozně ráda. Nezávidím jim dnešní svět, nemají to jednoduché. A zároveň jim fandím, protože právě oni mají nejlepší možnost udělat svět krásnější,“ uzavírá Radka.

Pozn.: Příběh Radky vznikl nejen v rámci našeho seriálu o zaměstnancích Sdružení TULIPAN, ale také jako součást kampaně Ať komunitní služby kvetou, pořádané Jednotou za deinstitucionalizaci (JDI).